Marek 1:16 Když šel podél Galilejského moře,
uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 17 Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." 18 Ihned opustili sítě a šli za ním.
19 O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. 20 Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním.
Druhé čtení
Gn 12,1-9
Kázání
I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. (Gen 12:1 CEP)
Na začátku je Boží výzva. A je to zvláštní výzva, téměř nepřeložitelná. Lech, lechá – jdi, abys šel.
Odejdi tak, abys šel svou vlastní cestou.
Karol Sidon překládá: odejdi sobě!
Jdi, abys šel. Jdi, abys byl na cestě od toho, čemu věřili tví otcové.
Abram je velmi odvážný – pro běžné lidi – nepochopitelný.
Bůh zatím totiž neřekne – jdi do konkrétního místa, ale jdi tam, kam ti ukážu. Abram se zvedne a jde a neví kam. Vrátí se někdy? Těžko říct, spíš ne.
Lidi se myslí, že se Abram zbláznil. Odšel, aby šel. V Mk evangeliu čteme, že i rodina a přátelé Ježíše si mysleli, že se zbláznil, když vyšel, aby kázal evangelium království Božího...
Opusť všechno, na co sis zvykl. Opusť dosavadní způsob života!
Tato výzva zní v bibli na mnoha místech stále znovu. Zní i pro nás.
Vyjdi, zanech starého způsobu života, vykroč za cílem, který je v budoucnosti. Vyjdi z Egypta, Vyjdi z otroctví. I Ježíš říká: já jsem dveře. (Jan 10:9 Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.) Projdi těmi dvěřmi, vstaň, vstup a běž... Vejdi! Ale musíš se zvednout.
Abram zpřetrhá všechna pozemská pouta a se svou neplodnou ženou odejde do neznámé země. Protože ho Bůh zavolal.
Podobně jako Ježíš vyvoluje své učedníky zprostřed rodin.
Bůh říká: jdi pryč ze své země, od svého příbuzenstva, z otcovského domu – do země, kterou ti ukážu.
Abram musí opustit základní jistoty. Ve věku 75 let se musí vzdát své minulosti. Je to stejně neuvěřitelné, jako když neplodná Chana porodila Samuela nebo když Josef neodmítl, ale přijal těhotnou Marii. Je to událost, kterou normální člověk neudělá.
Podobně jako pozdější obětování Izáka, má i tento příběh pro moderního člověka nádech bezohlednosti. Abram nechává totiž doma svého otce, své blízké příbuzné, místo aby se o ně staral, odchází pryč.
Podobná bezohlednost, s níž zanechávají své rodiče učedníci Ježíšovi.
To je první oběť víry Abrahama, víry - kterou Bůh podrobí zkoušce.
Je Abram bezohledný? Možná se to ěkterým příbuzným tak jeví. Když Ježíš vytáhne z domu a od práce své první učedníky, Petrova tchyně z toho onemocní. Teprve setkání s Ježíšem ji postaví na nohy.
Věřím, že nejde o bezohlednost, ale o něco jiného.
Stejně jako Ježíš, Abram už nemůže dál žít ve světě plném stereotypů a beznaděje. Abram v tom Božím zavolání uslyšel něco, co mnohonásobně převyšovalo vše, co doposud znal. Věříme, že toto poznala také nemocná tchyně, když se setkala s Ježíšem.
V židovství se traduje tento výklad podivného Abramova odchodu z rodného domu: Abramův otec je sochař, který vytváří bůžky. Abram je musí prodávat na trhu. Jenže svému zboží nevěří. Lidé chtějí bůžky, jsou unavení, v beznaději a Abram – místo toho, aby těžil z jejich beznaděje, tak jim otevřeně začne vysvětlovat, že jeho zboží je k ničemu: to nejsou žádní bohové! vždyť jsou udělané lidskýma rukama. Nakonec sám sošky zničí. Abram totiž touží po Bohu, který stvořil jeho otce.
Poznal, že na cestě víry nemůže spoléhat na své dosavadní zázemí. Že se dokonce musí osvobodit od své zajištěnosti. To je Abramova zkušenost víry.
Na prvním místě Abram nemá svou rodinu, ani své příbuzné, ani svou práci, ani svou zemi. Víra všechny tyto jistoty odhaluje jako nejisté.
Vzpomeňme na J-ova slova: hledejte především Boží království a vše ostatní vám bude přidáno.
Abram jde za cílem, který mu ukáže Hospodin. sice přesně neví, co to je, ale věří, že je to dobrý cíl. To je také znak jeho víry. Před Abramem je země zaslíbená – Ježíš by řekl: království boží. Postupně až na té dlouhé cestě se vyjevuje, že ílem není konkrétní země, ale spíše doba kdy Bůh bude přebývat mezi námi - kdy nám Bůh setře každou slzu z očí a kdy už smrti nebude, ani nářku, ani bolesti. Zjevení Janovo 21:4
Víra má nějaký cíl. Cílem je vláda Boží lásky. To je Abramova víra.
Lidská rozhodnutí mívají veliké dopady.
Nejde jenom o Abrahamovo potomstvo, ale o všechny, které stejná víra – jak říká apoštol Pavel – učiní jeho dětmi.
Římanům 4:16 Abraham je otcem nás všech,
17 jak je psáno: `ustanovil jsem tě za otce mnohých národů´. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není.
Abramův Bůh není bohem, kterého lze dát na noční stolek nebo někam připevnit nebo postavit.
Proto Abram vyšel a doslova začaly dějiny. Do té doby to byl jen koloběh vznikání a zanikání, do něhož jsou všichni uvěznění. Abram svým činem překročil tuto marnost . Teď začínají dějiny, které mají určitý směr a cíl. A Abrama provází naděje Božího požehnání:
A Bůh řekl:
Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! (Gen 12:2 CEP)
Bůh připomíná Abramovi, že se mu nestane to, co se stane takovým podobným poutníkům – nebo tulákům. Na cestách totiž člověk těžko přivede na svět dítě. Na cestách spíš člověk přijde leda tak o majetek a dokonce se občas stane, že se o tom člověku začne říkat, že je to pobuda. Čili utrpí jeho pověst. Bůh Abramovi zaslibuje, že vydat se na cestu víry nemusí znamenat ztrátu těchto věcí. Naopak.
Jinými slovy: Bůh říká Abramovi – mám tě rád, zůstanu ti nablízku, kdo se tebe dotkne, dotkne se i mne.
Dále se dozvídáme, že Izrael ale v Abramovi není vyvolený jen sám pro sebe. Bohu jde totiž o všechny lidi.
Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země." (Gen 12:3 CEP)
Pokud se budou lidé podílet na Abrahamově díle, dojdou požehnání.
Tato myšlenka je tzv. univerzalistická – platí pro všechny lidi. Tak to potom i pochopil apoštol Pavel:
Galatským 3:7 Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy, (...) A tak lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem.
Protože v Abrahamovi dojdou požehnání všechny národy a syny Abrahamovými jsou lidé víry, musíme i my dávat pozor na tohoto Abrama a na to, co se stane dál. Jde totiž i o nás.
Izrael, je Hospodinem vyvolený k tomu, aby všem čeledím země říkal, co u Boha slyšel a viděl. A tak s napětím posloucháme, jak děti Abrahamovy svou víru zakoušejí a prožívají.
A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. (Gen 12:4 CEP)
Uvěřit – znamená – být svobodný, Abram jde ve svých 75 letech. Pro Boží království není nikdy pozdě.
Abram odchází s manželkou, zůstává za svou rodinu zodpovědný. Sice odchází z rodného domu, ale neutíká od povinnosti postarat se o ty, které má na starosti.
Pečuje o to, co mu bylo svěřeno – na začátku bible se přece říká, že muž odejde ze svého rodného domu se svou ženou.
Abram sice odchází ze svého otcového domu, ale neodchází od manželky a nezříká se odpovědnosti. Abramův odchod z domu není odchodem do kláštera.
Právě proto, že Abram uvěřil Božímu zavolání, uvěřil smysluplné budoucnosti, kterou zaslibuje Bůh, proto bere sebou své blízké.
Ježíš říká: kdo miluje svého syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. Štěpán Hájek tuto větu doplnil: Kdo miluje Boha a Ježíše více, než své děti, jde za ním právě se svými dětmi.
Abram řišel do zaslíbené země a postaviltam oltář. vděčnosti. Za to, že Hospodinovo slovo došlo naplnění. Abram zažil, že se kolem něj děje Boží království.
Zaslíbená země ale přetéká ze zeměpisné mapy. Vyžaduje další putování a zkoušky. Podobně jako království boží není místo, do něhož bychom jednou vešli a řekli si: tak a je hotovo. Už tam jsme.
Víra sice vede k naplnění života – k životu věčnému, ale nevede k životu pohodlnému, životu bez problémů a obětí.
I naše společenství je na této cestě. I my patříme ke společenství víry, které pokračuje tam, kde Abram začal. I my jsme zváni, abychom na této cestě byli připraveni svědčit o Bohu a jeho království.
Vyzývá nás k aktivitě...
Příběh Abrama nám připomíná, že poslouchání Hospodinova slova je radost, radost z odvahy a svobody. Radost z toho, že i já sám mohu vykročit a aktivně spoluvytvářet prostředí lásky, porozumění a služby.
Hospodine, děkujeme ti za zvěst o Abramově vykročení,
Děkujeme ti, že nás posiluješ na cestě víry,
prosíme – dej, abychom jako Abram dovedli vykročit – bez ohledu na věk nebo postavení – a svobodně vzít vážně tvoje slovo. Prosíme, abychom takto svědčili o moci víry před světem, který tě nepoznal. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat